♠ I vege chutná skvěle! ♠

Miluji svojí práci, kontakt s lidmi a obrovsky mě nabíjí a těší pomáhat svými zkušenostmi  z makrobiotické, vegetariánské a veganské kuchyně. Jídla připravená bez živočišných surovin jsou pestrá a chutná. Přicházejí za mnou lidé, kteří mají pocit, že se jim zhroutil svět, jsou nešťastní, protože třeba právě třeba zjistili, že mají celiakii, nebo jiné onemocnění, kvůli kterému chtějí radikálně změnit jídelníček, ale jsou bezradní a nevědí jak. Vím, jak se cítí, chápu je, kdysi jsem to prožila také. Právě proto s tím dnes moc ráda pomáhám.

Kdysi jsem jedla všechno. Spíš jsem si to jen myslela. Byla jsem takový ten běžný konzument v MŠ, školních jídelnách, pak jídelnách pro zaměstnance. Takže klasika: maso, knedlíky,  brambory, nebo rýže. Bezmasá jídla byla sladká, nebo knedlíky s vajíčkem.

Poprvé jsem začala přemýšlet o tom, co vlastně jíme, když se mi narodila dcera. „Co jí vlastně dávám k jídlu, aby ten maličký zázrak rostl a zdravě prospíval?“ Byl rok 1990, já byla na MD a v rádiu byly velmi časté přednášky o vegetariánství. Zaslechla jsem tehdy ještě něco o makrobiotice, jenže ta mně vyděsila: „To je strašně složité! Co vlastně budu jíst?“ Tak jsem se vrhla na vegetariánství. Vyřadila jsem maso, vejce. Začala doma vyrábět sojové mléko, sojovou sekanou, koláče byly z okary a jiné podobné „lahůdky“. A přišly problémečky, únava, lámající se nehty, vlasy… A chudokrevnost. Nelze se také divit, když jsem pouze vyřadila maso. Příliš jsem svůj jídelníček neobohatila. Začala jsem se „léčit“. Ferronat, nebo jak se to jmenovalo – bylo mi z něj špatně, moje už doteď nepravidelná stolice se ještě zhoršila, prostě nic moc. Začali jsme pozvolna přidávat maso, ale jen bílé, takže kuře, ryby. Moje kamarádka, která tehdy pracovala v Praze mě seznámila se Sojanézou a začala jsem jíst hory zeleninových salátů se sojanézou. Moje chudokrevnost se upravila – super. Čekala jsem druhé miminko a celé těhotenství mě hlídali a doplňovali železo a kyselinu listovou. Ještě ke všemu přišla těhotenská cukrovka. Zvládli jsme to, narodilo se nám krásné, zdravé miminko. Byla jsem šťastná. Jenže synkovi se po krátké době objevil atopický ekzém. Mazali jsme - zkoušeli jsme pupalkový olej, různé olejové koupele, došlo i na kortikoidní mastičky. Jenže trvalé zlepšení žádné. Tehdy mi přišla podruhé do cesty makrobiotika, ve spojení s celostní medicínou a jménem paní doktorky Strnadelové. Vyhledala jsem si informace na internetu, dávalo mi to smysl, rozhodla jsem se. První otázka paní doktorky zněla: „Jste ochotni změnit svoje stravovací návyky?“ Bez váhání jsme odpověděli: „ANO.“ Péčí paní doktorky, pomocí bylin, kapiček z bylin a totální změnou stravovacích zvyklostí se mi doslova změnil stravovací svět. Začátky byly hodně těžké, na internetu moc makrobiotických receptů nebylo, nebo na mně moc dobře nepůsobily. Musela jsem od základu změnit své zvyklosti co jíst a jak vařit. Hodně jsem se potýkala s tím, aby nám to chutnalo. Byla jsem opravdu bezradná.

Pak jsme v Praze navštívili restauraci, kde nabízeli jídla z makrobiotické kuchyně. Byl to pro mě úžasný zážitek a třešničkou na dortu byl báječný dezertík. Tehdy mi svitla jiskřička naděje. Začala jsem se učit. Krůček po krůčku. Vždy jsem si vybírala ty recepty, které mi byly z nějakého důvodu sympatické a ty jsem vařila. Postupem času jsem zjistila, že se propracován i k jídlům, která mě dříve odrazovala a myslela jsem si, že mi chutnat nebudou. Ale chutnala. Chce to zkoušet, nevzdávat se, nebát se. Každý krůček se počítá. Někdy jsem byla dole, někdy nahoře. Na své cestě jsem potkala skvělé lidi, kteří mi pomohli, poradili a inspirovali i v dalších oblastech života.

Zlomové pro mě byly živé kurzy vaření, které mi obrovsky pomohly. Dodnes na ně ráda vzpomínám a čerpám z nich. Zároveň jsem si nepřipadala tak osamocená ve svém snažení, i když makrobiotiků před 15 lety v našem městě opravdu moc nebylo. Změna jídelníčku mi přinesla do života mnohem pestřejší stravu, na které si pochutnávám. Získala jsem nad stravou nadhled, nelpím striktně na makrobiotice, ale dovedu si vybrat, co mi dělá dobře. Setkala jsem se s knihou 4 krevní skupiny a i ta mi potvrdila, že jdu správným směrem. Léta jsem měla potíže s vyprazdňováním a jsem moc ráda, že to již je také minulostí. Po 15 letech mohu říct, že sice nejsem striktní makrobiotik, ale jím mnohem více druhů potravin (než když jsem si myslela, že jím všechno), vařím s radostí a láskou výborná a vyvážená jídla z jáhel, kukuřice, rýže, špaldy, luštěnin. Umím připravovat zeleninu tak, aby chutnala i našim přátelům „zatvrzelým masožravcům“ a dokážu uspokojit i naše sladkomilné jazýčky.

♥ Naučím i tebe, jak vařit, aby „VEGE, CHUTNALO SKVĚLE“… ♥

O mém výstupu z komfortní zóny...

Pracovala jsem na úřadě a zpočátku (nějakých10 let) jsem byla spokojená. Byla to smysluplná práce v oblasti životního prostředí a nakládání s odpady. Dávalo mi smysl chránit životní prostředí, starat se, aby lidé i firmy nakládali s odpady, které vyprodukují, správně a podle zákona. Má práce mi dávala pocit naplnění a zároveň i jistoty. Jenže s různými reformami státní správy se i tato práce začala dost zásadně měnit a samozřejmě jsem se měnila i já. Začal se pomalu a zpočátku nenápadně vytrácet smysl. Práce se pro mě stala obživou, trápila jsem se. Věděla jsem, že tohle už není pro mě.

V té době mi vstoupil do života člověk, který mě velmi ovlivnil a zasáhl. Viděl ve mně ženu, kterou jsem já sama neviděla. Bylo to krásné a zároveň smutné. Netušila jsem, co mám vlastně dělat, radovala jsem se a plakala jsem. Prožívala jsem dny plné nekonečného smutku, ale začala jsem vnímat i krásy okolo sebe. Šla jsem na procházku s pejskem a byla jsem u vytržení, jak nádherně voní kvetoucí planá jabloň, jaká nádherná obloha se nade mnou rozprostírá… Mám pocit, že tyhle krásné věci mi byly schválně připravovány, abych si konečně uvědomila, co všechno vlastně nevnímám, že žiju jen tak napůl. Chtěla jsem vědět, co se to se mnou děje a hledala odpovědi na otázky: „Kdo vlastně jsem? Proč tu jsem? Co dělám a proč to dělám? V co věřím? A co miluji?

Uvědomila jsem si, kolik masek vlastně nosím a bojím se reagovat podle toho, co skutečně cítím. Bojím se, aby mě ostatní nepomluvili, aby mě měli rádi, abych jim neublížila, abych byla dobrou dcerou, matkou, manželkou, milenkou… Když mě někdo naštve, tak se přece nesluší vykřičet vztek. Když mi někdo ublíží, tak mu to přece nedám najevo, viděl by, jak moc jsem zranitelná. Dogmat, které máme hluboko zakořeněné, je moc. Stále ještě nějaká mám, stále se učím, pracuju a snažím se nežít staré, nefunkční principy. Občas se mi taky něco nepovede, ale pak mi to mé tělo velice rychle dá vědět.

Má cesta vedla rodinnými konstelacemi, udělala jsem si mapu života, absolvovala regrese, medituji a potkávám se s anděly, poslouchám sebe. Snažím se žít TADY A TEĎ. Konečně jsem v sobě objevila ženu, potlačenou traumaty v dětství, rozvodem… Odpouštím ostatním a hlavně odpouštím sobě.

Najednou jsem si uvědomila, že nemusím zůstávat v zaměstnání, kde se trápím, ale můžu dělat věci, které miluji. Sebrala jsem v sobě veškerou odvahu a odešla ze zaměstnání, které mi sice poskytovalo životní jistoty, ale už nedávalo žádnou radost a pocit prospěšnosti. Vyšla jsem vstříc tomu, co mi dává pocit naplnění, radosti… Začala jsem prodávat svoje malované hedvábné šály, šperky a pracovat na pár hodin denně v obchůdku se zdravou výživou. Mé osobní zkušenosti s makrobiotikou a veganstvím mi umožňují pomáhat a radit lidem, kteří přicházejí a nevědí si rady. Mám ráda lidi, ráda jim pomáhám, když o to stojí. Raduji se, když vidím, jak se rozsvítí, když najdou šperk nebo hedvábí, které jim sluší a miluji, když jim mohu pomoci s vařením, se stravováním.

Život, vesmír, bůh (říkejte si tomu, jak chcete) nám do cesty staví takové překážky, o kterých ví, že máme na to, je překonat. Každá taková překážka nás posouvá dál, nebo spíš blíž k sobě a je jen na nás, jak překonáme naše zkoušky. Já jdu vstříc těm svým…